Úvodní slovo předsedy 

Vždy jsem hledal cestu k lidem (...a několikrát mi to zachránilo život)

"Vystříhej se fanatiků, chlapče, říkal mi kdysi můj strýc, farář. Tenkrát jsem mu moc nerozuměl, byl jsem malý kluk a nechápal jsem, jak se dá od fanatiků vystříhat. Nůžkami?" Můj strýc měl za druhé světové války s fanatiky velmi zlou zkušenost. Schovával ve farním sklepení partyzány a jeden ze sousedů - zapálený fašista - ho udal gestapu. Nacisté pak na faře dvakrát do týdne dělali "šťáru", ale naštěstí - snad jen zázrakem -skrýš neobjevili. Když válka skončila, týž soused - už zapálený komunista - faráře znovu udal. Prý dvakrát týdně hostil na faře příslušníky gestapa. Strýc měl kvůli tomu velké opletačky, a nebýt toho, že se u nich při nějakých slavnostech objevil jeden z partyzánů a vyprávěl, jak jemu a jeho kolegům duchovní zachránil život, bůhví, jak by to s ním dopadlo.

Světovou válku znám sice jen z vyprávění, ale ani můj osobní i profesní život nebyl procházkou růžovým sadem. Vyučil jsem se v První brněnské strojírně a v roce 1961 jsem se přihlásil do Vojenské odborné školy leteckých mechaniků v Košicích. Po jejím absolvování jsem nastoupil jako praporčík na letiště Mošnov. Dalším studiem v daném oboru jsem to dotáhl až na důstojnickou hodnost a na post náčelníka provozního oddělení 1. dopravního a výsadkového leteckého pluku v Mošnově. Tehdy jsem získal první drsnou zkušenost:

Létalo se tenkrát z Mošnova do Přerova do skladu. Byl pošmourný den, mraky klesaly stále níž a níž. Piloti neradi létali do mraků, neboť v nich hrozily turbulence, a tak je z letiště navigovali poměrně nízko nad zemí. Ve chvíli, kdy prolétali mezi dvěma kopci nad zříceninou hradu, pilot si nevšiml návrší, na němž stál statek. Byli tak nízko, že stroj zachytil o stromy nedaleko budov a udělal několik kotrmelců. Při tomto velkém neštěstí vinou nepozornosti pilota zahynula celá desetičlenná posádka. Jako letecký mechanik jsem byl zodpovědný za technický stav stroje. Tenkrát jsem byl odvelen do výcvikového střediska v Prostějově, tudíž jsem s tím neměl nic společného. Nicméně vyšetřovali každého, kdo se k letadlu za poslední půlrok byť jen přiblížil. Samozřejmě se zjistilo, že to zavinil pouze pilot. Nejsmutnější na tom bylo, že jsme všichni tenkrát bydleli na jednom sídlišti a ty pozůstalé ženy a děti jsme potkávali. Nebylo to vůbec příjemné. Pár takových těžkých chvil jsem zažil i později, když jsem pracoval ve skupině, která šetřila letecké nehody. Nejotřesnější byl zá-žitek, když se letadlo u Bouzova střemhlav zarylo do země. Bohužel, opět to byla chyba pilota. Když jsme přijeli na místo neštěstí, našli jsme jen pár plechů, rukavici a kus rukávu bundy. Zbytek byl pod zemí. Představte si, že hřídel jsme objevili až ve dvanácti metrech! Musí to být strašné, když letadlo havaruje v 1200 kilometrové rychlosti a zaryje se do země jako do másla. Z pilota, který měl asi osmdesát kilo, bylo nalezeno jen 1400 gramů. Když ho jeho žena chtěla ještě naposledy vidět, bylo hrozné jí vysvětlit, že vlastně není nic, co by mohla vidět. Nakonec to pochopila, ale nebylo to lehké.

Nesloužil jsem jenom v Mošnově. V rámci zahraniční technické pomoci jsem byl ministerstvem zahraničí vyslán do Libye. Stal jsem se učitelem odborných předmětů na tamní střední letecké škole. Vyučovacím jazykem byla angličtina, ale já jsem zastával názor, že nejlépe člověk pozná lidi kolem sebe, když se s nimi dorozumí v je-jich rodném jazyce - zvláště jedná-li se o válečný konflikt. Tak jsem se ještě doučil arabštinu a nastudoval i něco z Koránu. Dívali se na mě hned jinak, když jsem s nimi komunikoval a dokázal respektovat i jejich náboženské zvyklosti. Brzy jsem měl cestu všude otevřenou. Nikdy jsem se nad nikoho nepovyšoval, vždycky jsem hle-dal cestu, jak se s lidmi dohodnout. Nejednou mi to zachránilo život.

V době libyjské mise jsem už byl ženatý a měli jsme dvě děti. Pro partnerky je to odloučení vždy nejhorší. Média přinášejí divácky vděčné obrázky, ty ovšem blízké vojáků doma děsí. Dodnes jsem své lepší polovičce vděčný, že to se mnou vydržela. Pokaždé si říkám, že jí patří největší dík. Bez zázemí, které pro mne udržovala, bych to těžko zvládal. Nikdy nikdo nepoděkoval našim ženám, a to je špatně. Víte, manželství je jako přístav v bouři, tedy pokud není jako bouře v přístavu. Jednou takhle ve čtvrtek jsem dostal rozkaz, že v pondělí odlétám do války v Jugoslávii. Nebylo vůbec lehké to říci doma. Ale nakonec jsem odletěl a v rámci mírové operace OSN jsem se v letech 1992-1993 zúčastnil tohoto válečného konfliktu. Jako letečtí specialisté jsme měli dohlížet na takzvanou politiku čistého nebe, abychom zabránili střetům mířeným ze vzduchu. Já byl přímo v Podgorici, v Černé Hoře, a pak mě přesunuli do týmu, který měl velitelství v chorvatském Zagrebu. Všechny týmy byly složeny z pěti členů, každý z jiné země, a celá skupina se pravidelně střídala, aby nebylo možné vytvořit si na okolí žádné vazby. To už jsem zvládal i srbochorvatštinu a díky tomu jsem si opět dokázal získat přízeň místních obyvatel. Když na to vzpomínám, tak hlavně jen na to dobré. Na to, co sice začalo jako problém, ale skončilo šťastně, například, když jsme měli projet zaminovanou cestou. Do cíle jsme se nějak dostat museli, ale místní vojáci nás nechtěli pustit. Díky tomu, že jsem se znal s jejich velitelem, ukázali nám cestu oklikou. Byli tam i tací, co si mysleli, že když jsou z jiné armády, mohou všechno. Na vlastní oči jsem viděl, jak jeden americký voják hlídku objel a na tu cestu se dostal. Měl štěstí. Utrhlo mu to jen přední nápravu džípu a lehce poranilo nohy. Ale taky už mohlo být po něm! Opravdu se vyplatilo s lidmi komunikovat. Jednou jsme zase byli na základně a přiběhla za námi matka, že její dcera má vysoké horečky, ale sanitka pro ni nepřijede, protože není nafta. Nasedli jsme tedy do džípu a odvezli ji i dcerou do nejbližší nemocnice asi šedesát kilometrů za hranicemi, přes dvě frontové linie. Když jsme se vrátili do městečka, zaznamenali jsme ohromnou změnu. Najednou po nás neházeli kamením. Nebyli jsme už nepřátelé.

Po návratu do Prahy jsem se dostal do oddělení zahraničních styků Ministerstva obrany. Díky mé znalosti cizích jazyků mně při-dělili k pracovnímu týmu pro přípravu vstupu naší země do NATO. V rámci této funkce byly na mně delegovány kompetence vedoucího pracovníka za ČR pro přístupová jednání. Vstupem do NATO skončila i jedna etapa mého života. Šel jsem do důchodu. Dodnes mě pobaví, když si přečtu, kolik mi vypočítali důchod a kolik smím podle nařízení skutečně dostat. Nějakou dobu jsem ještě pracoval jako důchodce v oddělení pro tlumočníky a předkladatele. V roce 2007 jsem vstoupil do ČsOL Jednoty Prahy 4 a od roku 2009 jsem jejím předsedou. Nyní se nejvíce věnuji práci se svými babičkami a dědečky jako člen výboru v Československé obci legionářské. Představte si, že jsou tam dámy, kterým je mnohem více než mně, a nedovolí mi, abych jim vykal. Všechny věkové hranice ruší vojenské zkušenosti. A ten velký věkový rozdíl mezi námi legionáři vznikl jen díky tomu, že jsme tak dlouhou dobu nebyli přímo dotčeni žádnou válkou. A to je dobře.

K tomu, aby se i nadále uchovaly tradice naších bratrů a sester i do budoucna, chceme propagovat legionářské ideje mimo jiné i na internetových stránkách Jednoty Prahy 4.

Závěrem chci všem členům poděkovat za dosavadní aktivity a popřát pevné zdraví a hodně elánu do dalších let.